Informace  »  Pro sbory  »  Zprávy
20. 9. 2017

Znásilnění jako válečná zbraň - sbírka na pomoc ženám v Kongu

Znásilnění je v Kongu používáno jako válečná zbraň, a to jako zbraň velmi ničivá. Cílem není uspokojení sexuální touhy, ale zmrzačení žen, které přináší rozklad celých komunit, v nichž jsou ženy často hlavní ekonomickou silou. Obětmi jsou nejen dospělé ženy, mladé i staré, ale také dívky včetně kojenců.

O této situaci mluvil na nedávném valném shromáždění Světového luterského svazu dr. Mukwege, který v roce 1999 založil v Kongu nemocnici poskytující pomoc těmto obětem. Práci nemocnice financuje nadace Panzi Foundation, kterou se synodní rada Českobratrské církve evangelické rozhodla podpořit vyhlášením mimořádné sbírky (č. účtu 7171717171/2700, variabilní symbol 911701). Sbírka potrvá do konce tohoto roku.

 

Jak vypadá situace v Kongu a proč je pomoc důležitá? To ve svém článku popsala Olga Navrátilová z naší církve, která je členkou rady Světového luterského svazu a s dr. Mukwegem se osobně setkala.

„V každém znásilněném dítěti vidím svoje děti“

Sexuální násilí jako válečná zbraň

„Svět není dobré místo, je plný násilí a utrpení,“ těmito slovy zahájil svoji řeč k delegátům letošního valného shromáždění Světového luterského svazu dr. Denis Mukwege, lékař z Demokratické republiky Kongo. Z vlastní zkušenosti vím, že každý delegát po několika dnech, kdy se na něj valí všechny problémy světa, poněkud otupí, pokud se nestane přímo cynickým. Slova dr. Mukwegeho však z letargie vytrhovala.

Tento konžský lékař ví, o čem mluví. Už skoro dvacet let se věnuje péči o děti a ženy, které jsou znásilňovány během zapomenutého konfliktu na východě Demokratické republiky Kongo. I po skončení druhé konžské války zde stále probíhají boje mezi různými povstaleckými skupinami a konžskou armádou. Mír je v nedohlednu, náklady na vedení bojů partyzánské skupiny financují z nelegální těžby diamantů a dalších minerálů, které jsou nezbytnou surovinou pro výrobu počítačů, tabletů a mobilních telefonů. Obrovské nerostné bohatství, které by jinde bylo požehnáním, je pro tuto zemi prokletím.

Znásilnění je v tomto konfliktu používáno jako válečná zbraň, a to jako zbraň velmi ničivá. Cílem není uspokojení sexuální touhy, ale zmrzačení žen, které přináší rozklad celých komunit, v nichž jsou ženy často hlavní ekonomickou silou. Obětmi jsou nejen dospělé ženy, mladé i staré, ale také dívky včetně kojenců. Odhaduje se, že jich je přes 300 000, každý den však přibývají další. Některé jsou znásilňovány opakovaně. Násilí vůči ženám se stalo ve společnosti normou, viníci nejsou většinou potrestáni.

Když se dr. Mukwege rozhodl pro medicínu, netušil, že se z něj stane odborník na operace poničených ženských pohlavních orgánů. Se svým otcem, kazatelem letniční církve, byl u toho, když žena z jejich sboru zemřela při porodu. Zatímco otec pomáhal modlitbami, on dospěl k závěru, že se chce věnovat gynekologii. První nemocnice, v níž pracoval, byla během bojů zničena, mnoho lékařů, dalších pracovníků a pacientů povražděno. Násilí páchané na ženách, které v té době vzrůstalo, šokovalo dr. Mukwegeho natolik, že se rozhodl zaměřit se na pomoc právě jim. V roce 1999 založil se švédskou pomocí nemocnici, Panzi Hospital, jejímž cílem je poskytovat obětem sexuálního násilí všestrannou pomoc. V první řadě se jedná o pomoc lékařskou. Dívky i ženy musejí zpravidla projít mnoha operacemi, než jsou schopny běžného života (než kupříkladu moč i výkaly opět kontrolovaně vycházejí správnými otvory). Mnoho jich zůstává trvale neplodných. Ruku v ruce s touto péčí jde pomoc psychologická, sociální a právní. Mnoho žen se po proběhlé léčbě nemůže vrátit domů, často kvůli tomu, že byly rodinou vyhnány. Ty mají možnost se vzdělávat a jsou podporovány v tom, aby získaly ekonomickou nezávislost. Nemocnicí prošlo za dobu její existence přes 50 000 znásilněných dívek a žen.

Dr. Mukwege nejen operuje a vede nemocnici, ale také cestuje po světě a snaží se burcovat světovou veřejnost, aby vzala konflikt ve východním Kongu vážně. Usiluje také o to, aby se násilí na ženách v rámci válečných konfliktů všude po světě dostalo stejné pozornosti a stejného odsouzení, jako je tomu třeba v případě užití chemických zbraní. Krátce poté, co dr. Mukwege pronesl řeč ve shromáždění OSN, kde nešetřil kritikou ani konžskou vládu, na něj byl spáchán atentát. Při něm byl zabit jeho spolupracovník a členové jeho rodiny byli drženi jako rukojmí. Odešel proto i s rodinou do Belgie, avšak po velkém naléhání svých bývalých i současných pacientek se vrátil, v nemocnici Panzi pracuje nadále a nadále apeluje také na svědomí státníků.

„Jako každý jiný člověk bych už rád přestal připomínat ony strašlivé zločiny, jejichž obětí jsou ti, kdo jsou mi podobní. […] Avšak jak mohu mlčet, když se po více než čtrnáct let díváme na to, na co si ani oko chirurga nemůže zvyknout? […] V každé znásilněné ženě vidím svoji ženu, v každé znásilněné matce svoji matku, v každém znásilněném dítěti svoje děti. […] Co by to bylo za lidskou bytost nadanou svědomím, která by mlčela, když k ní přinesou šestiměsíční děťátko, jehož děloha byla zničena brutální penetrací, tupými předměty nebo chemikáliemi?“ zdůvodňoval dr. Mukwege svoje nasazení před poslanci Evropského parlamentu při přebírání Sacharovovy ceny.

Také při řeči tohoto lékaře na shromáždění Světového luterského svazu nebylo možné zůstat lhostejným. Asi před každým delegátem vyvstávala palčivá otázka, co já s tím? V diskuzi zazněla i otevřeně. Nezlehčovat násilí vůči ženám, otevřeně o něm mluvit a nevychovávat děti v genderových stereotypech, aby nevznikalo podhoubí pro takovéto zločiny, byla odpověď dr. Mukwegeho. Existuje však také způsob, jak pomoci přímo v Kongu. Práci nemocnice Panzi, která pod vedením dr. Mukwegeho poskytuje všestrannou péči znásilněným ženám a dívkám, financuje nadace Panzi Foundation. Tuto nadaci se synodní rada Českobratrské církve evangelické rozhodla podpořit vyhlášením mimořádné sbírky.

Více informací k práci Panzi Hospital a Panzi Foundation lze nalézt na stránkách www.panzifoundation.org.

O práci dr. Mukwegeho i o násilí na ženách v Kongu byl před několika lety natočen belgický film L'Homme qui répare les femmes: La Colère d'Hippocrate (Muž, který spravuje ženy: Hněv Hippokratův).